ČR - 02.11.2025
Podzim má zvláštní schopnost připomínat konečnost. Vítr rozechvívá suché listí, vzduch voní po vosku a dýmu, večery se krátí a ticho zní jinak než v jiných obdobích roku.
V těchto dnech si lidé po staletí zapalují svíčky za ty, kteří odešli. Stojí nad hroby svých blízkých, mlčí – a přesto se toho říká tolik. Dušičky nejsou jen svátkem mrtvých. Jsou okamžikem, kdy se živí učí ztišit a naslouchat.
Památka zesnulých se zrodila z potřeby nezapomenout. Z potřeby vyjádřit, že vztah, který končí smrtí, se přesto někam přelévá – do vzpomínek, do našich činů, do drobných gest, která děláme nevědomky stejně jako oni. Svíčka na hrobě není jen rituál. Je to způsob, jak říct: „Pamatuji. Děkuji. Pořád jsi se mnou.“ Každý plamínek je tichý rozhovor – někdy o odpuštění, jindy o lásce, která nestihla být vyslovená.
Někteří lidé se hřbitovům vyhýbají, protože se bojí smutku. Ale možná by stálo za to připustit, že smutek je jen jiná tvář lásky. Když truchlíme, neznamená to, že jsme slabí. Znamená to, že jsme někoho měli natolik rádi, že jeho nepřítomnost zanechala prázdné místo. A právě ta prázdnota nás učí, jak důležité je být tady – opravdu tady – dokud můžeme.
Dušičky nejsou o minulosti, jsou o přítomnosti. Každá vzpomínka na zemřelého nám totiž něco říká o nás samotných. Co bychom řekli, kdybychom měli ještě jednu šanci? Koho bychom obejmuli, komu bychom odpustili, s kým bychom se smířili? V těchto otázkách je skrytá podstata svátku – ne volání po mrtvých, ale po životě, kterého si máme vážit.
Když se podíváme do plamene svíčky, možná v něm uvidíme i svůj vlastní odraz. Křehký, mihotavý, a přesto vytrvalý. Každý z nás jednou dohoří, ale to, co zůstane, je světlo, které jsme rozdali. A právě proto Dušičky nejsou dnem smutku, ale dnem tichého vděku. Dnem, kdy se světlo stává jazykem duše.
Dušičky Památka zesnulých svíčka
