Češi dávají přednost fungujícímu vztahu před papírem, nefunkční manželství raději hned rozvedou

Partneři Stát se partnerem

Redakce iÚSTECKO

20. 05. 2026

ČR - 20.05.2026

Tradiční představa o rodině, kde je svatba naprostou nutností a manželé spolu musí zůstat za každou cenu, v české společnosti definitivně ustupuje do pozadí. Pro moderního Čecha je dnes nejdůležitější, aby rodinné zázemí skutečně fungovalo, přičemž samotný úřední nebo církevní svazek hraje vedlejší roli.

Vyplývá to z nejnovějšího průzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění (CVVM), který na jaře letošního roku zkoumal naše postoje k partnerskému životu a rodičovství.

Pokud rodina přestane plnit svou roli a objevují se v ní hluboké problémy, drtivá většina české veřejnosti se přiklání k radikálnímu, ale čistému řešení. Celých osmdesát procent dotázaných totiž považuje rozvod za zcela přijatelné vyústění v situaci, kdy manželství zkrátka nefunguje. Mýtus, že lidé mají v nešťastném svazku setrvávat například kvůli společenskému tlaku, je v tuzemsku již minulostí. Názor, že jakékoliv špatné manželství je pořád lepší než žádné, sdílí v současné době pouze pouhá dvacetina obyvatel.

Tento pragmatický přístup se promítá i do fáze, kdy lidé teprve společný život plánují nebo s ním začínají. Pro zhruba dvě třetiny české společnosti je naprosto v pořádku, pokud spolu partneři sdílí jednu domácnost, aniž by vůbec uvažovali o svatbě. Život „na psí knížku“ už dávno neznamená společenské stigma. Podobně uvolněný pohled mají Češi i na samotnou výchovu dětí. Více než tři pětiny lidí jsou přesvědčeny, že pokud oba rodiče žijí se svými potomky ve společné domácnosti, není vůbec nutné, aby byli oficiálně manželé. Stabilita a přítomnost obou rodičů má pro veřejnost prokazatelně vyšší hodnotu než úřední razítko na svatební smlouvě.

Přestože se tolerance k alternativním formám soužití neustále zvyšuje, většina současné dospělé populace má stále kořeny v tradičním uspořádání. Průzkum ukázal, že sedmdesát osm procent obyvatel České republiky vyrůstalo v úplné rodině s oběma svými vlastními rodiči. Zkušenost z dětství v kompletním prostředí tak zůstává pro většinu společnosti standardem, od kterého se odvíjejí i jejich vlastní představy o ideálním počtu dětí.

V otázce ideální velikosti rodiny panuje v tuzemsku vzácná shoda. Tři čtvrtiny české společnosti považují za naprostý ideál model se dvěma dětmi. S výrazným odstupem následuje touha po rodině se třemi potomky, kterou za ideální označila necelá pětina respondentů. Naopak rodiny s jedináčkem nebo naopak velké domácnosti se čtyřmi a více dětmi se v představách Čechů objevují pouze v naprosto zanedbatelných jednotkách procent.

Zajímavé posuny ukázaly výsledky v hodnocení optimálního věku pro vstup do rodičovské role. Podle veřejného mínění by si ženy měly první dítě pořídit ideálně ve věku kolem pětadvaceti let. U mužů se tato hranice v očích veřejnosti posouvá o něco výše, přičemž za ideální moment pro narození prvního potomka považují otcové i zbytek společnosti období těsně kolem třicátého roku života. Ukazuje se tak, že Češi sice podporují volnost ve vztazích, ale v otázkách plánování dětí a věku rodičů se stále drží poměrně racionálních a zažitých mantinelů.